Blanka Milfaitová a její světové marmelády ze Šumavy
Vzorečky na marmelády nepotřebuje
„Hlavně nezapomeň přivézt jahodovou! A mně pomerančovou!“
„Nezapomenu“, slíbila jsem, když jsem v sobotu 8. března ráno vyrážela na Srní do Slunečné kavárny za královnou marmelád Blankou Milfaitovou. Podařilo se mi ji zastihnout v jediný den, doslova „na skok“ doma v Čechách, protože je právě na trase rozjeté European Marmalade Expedition a shodou okolností měla na sobotní den domluvené natáčení pro televizi – samozřejmě o jejích skvostných marmeládách, které si podmaňují gurmány po celém světě. Přemýšlela jsem, jak všechno, co bych chtěla vědět, nacpu do slíbené půlhodinky, ale nakonec jsem na Srní zůstala ‘o něco’ déle a samozřejmě se ptala na úplně jiné, než připravené otázky…
Malou Elišku blýskavé skleničky s dobrotou zajímají stále
Původně byla dráha Blanky Milfaitové nalinkovaná úplně jiným směrem. Vystudovala matematiku a fyziku a měla z ní být paní učitelka. Ale „změnu trasy“ jí naplánoval osud. Osud, Šumava, Pohoří a chuť dělat něco rukama, nejen pro sebe. Jak sama říká, do Pohoří se zamilovala hned poprvé když tu byla. Na Šumavu se vrátila se a zůstala. S podporou partnera začala vařit marmelády. Na ně vzorečky a rovnice nepotřebuje, i když na začátku nové chuti, vůně a konzistence je pokaždé velká neznámá.
Od začátku
Rodilá Plzeňačka, dnes šestatřicetiletá Blanka Milfaitová, otevřela Slunečnou kavárnu v Srní v roce 2010. Z velké záliby, koníčka, se stala možná tak trochu posedlost – nabídnout to nejlepší, poctivou kvalitu, ať už jde o kávu, dort, nebo … marmeládu. Takové potěšení ve skleničce. A začalo vymýšlení, zkoušení, prověřování. Za velmi krátkou dobu se její práci dostalo světového uznání a tak, jako se o sportovcích píše že raketově vylétli mezi hvězdy, Blanka (mimochodem také sportovkyně, občas si tak pro zábavu střihne nějaký ten běžecký maratonek, skočí padákem…) zazářila na gastronomickém nebi jako supernova, s královskými poctami, a dosáhla v nejprestižnější soutěži World’s Marmalade Awards (2013) na tituly Absolutní vítěz, Nejlepší marmeláda na světě a Nejlepší řemeslný výrobce marmelády na světě. K tomu zlatá a dvojitá zlatá medaile.
Proč zrovna marmelády? Klidně to mohly být třeba kompoty…
„Jednak mám, a vždycky jsem měla, marmelády ráda a pak – ke kavárně, dortům… prostě se to tak hodilo. Marmelády.“
Marmeládová, pomerančová, citronová…
Světový úspěch. Náhoda? Ani náhodou, protože letos zlaté české ručičky slavily znovu – hned na několika NEJ. Zlatá, dvakrát zlatá, absolutní vítězství a titul Nejlepší marmeláda na světě. Ze Šumavy, z Novohradských hor, až na světový trůn. Několik certifikovaných doporučení poroty, pár bronzových, nějaká stříbrná a tři zlaté medaile!
„Nejlepší marmelády na světě jsem uvařila v pojízdné mikromanufaktuře, někde na mé roční European Marmalade Expedition… kus v Africe, kus na nejjižnějších plážích Evropy. Do soutěže je poslala z jihošpanělské Estepony, a o neuvěřitelném úspěchu, kterým jsem si zopákla zlaté medaile, jsem se dozvěděla v jedné malinké vesničce v Baskicku, kde jsem si od místní výrobkyně úžasných paštik a marmelád… právě kupovala jižní chutě,“ píše Blanka o letoším úspěchu. Mimo zahraničních má radost i z domácích ocenění – Česká chuťovka a Dětská chuťovka.
Čím to?
Poctivá práce, kvalitní suroviny a nejdůležitější přidaná hodnota: vařeno s láskou! Receptury jsou původní české i nové z cizích zemí (Dánsko, Francie, Itálie, Švýcarsko, Anglie…). Ovoce převážně z Novohradských hor, to exotické si pak jezdí sbírat sami až na jihoitalské trhy a od listopadu 2013 po 365 dnů (v 38 zemích Evropy a Afriky) vaří exkluzivní marmelády přímo na místech, kde dozrává. K tomu šumavský med, bylinky, ale i koňaky, vína nebo slivovice. Baleno do skla Weck (takové ty krásně baculaté skleničky s oranžovou gumičkou, na které si pamatujeme ze spíží našich babiček, ale které u nás dočista vymizely), ovázáno lýkem a s malou kartičkou lákající k ochutnání obsahu. Změnilo se jen to, že kartičky už nejsou ručně psané, protože při množství expedovaných lahůdek i požadavcích na to, co všechno taková etiketa musí obsahovat, by se to prostě zvládnout nedalo.
Dobrý den, máte pomerančovou?
Předpokládala jsem, že po cestě z Anglie budou všichni tak trochu unavení, nervózní a zrovna nebudou mít moc chuť si povídat. Opak byl pravdou!
Přivítalo mě šest rozesmátých tváří (včetně maličké Elišky), příkaz ať si s nimi sednu ke stolu se snídaní (jinak rozhovor nebude) a kromě čerstvého pečiva a nezbytných skleniček s marmeládou i vynikající voňavá káva, kterou ráno prostě potřebuji k nastartování. A tak to povídání s Blankou a jejím partneremPavlem (pochopitelně za rytmického doprovodu Elišky), Bárou, Verčou a Vendulkou, bylo bez scénáře a velmi příjemné. Probrali jsme toho dost – marmelády, Pohoří, lidi, evropské kulinářsko-marmeládové turné, cesty, soutěže a ocenění…
Ani to nevypadalo, že ‘holky’ mají za sebou dlouhou cestu A šlo se i do kuchyně, samozřejmě
European Marmelade Expedition aneb s marmeládou kolem Evropy
Jak sama Blanka Milffaitová říká, partner Pavel souhlasně (ale s úsměvem) přikyvuje a maličká Eliška si o tom pravděpodobně myslí své, jde o šílenou expedici. Prostě – objet s „polní kuchyní“ v modernějším provedení pochopitelně, evropské země, kde se líbí tam zastavit, z místních produktů uvařit marmeládu, popovídat s obyvateli a zase jet dál.
„Už jsme stihli projet kousek, nejdřív jsme jeli do San Marina vařit marmeládu z kaki, pak pro citrony na Sicílii, byli jsme v Maroku, mezitím na skok doma na vánočním trhu v Chlumanech, pak zase do tepla pro pomeranče a citrony na Sicílii, tam jsme si nasbírali i ovoce do anglické soutěže, Anglie, teď zase na skok doma a za chvíli pokračujeme.“
Dá s to za rok vůbec stihnout? Objet všechny evropské země, uvařit v nich marmeládu, sbírat ovoce…
„Popravdě začínám mít dojem, že ten jeden rok je na to strašně málo. V jednotlivých zemích je takových zajímavých věcí, lidí, míst kam bychom se rádi podívali. Sice mám plán, ale ten se za chodu, nebo za jízdy, dost často mění,“ směje se Blanka. „Ale máme na to prozatím opravdu jen ten rok, protože naše cesta je vlastně i kvůli knize, která má u nás vyjít v listopadu a v ní budou právě (nejen) recepty ze zemí, které projedeme.“
Marmeládová kuchařka?
„Nejen naše marmelády, ale i jiná jídla, země, lidí, zajímavosti, ze zemí kterými jsme projeli. Takže taková cestopisná kuchařka.“
Co je vaší polní kuchyní?
„Jeden velký sporák, veliké měděné hrnce (v nich se marmeláda vaří skoro sama), nějaké to náčiní a to je všechno. Když nejsou ideální podmínky, vaříme přímo v autě, ale většinou venku. I přímo na plantáži – naložíme kočárek vším potřebným a jdeme „na místo činu“.
Jak na vás lidé reagují?
„Pozornost samozřejmě přitáhne už naše pomalované auto, ale je milé, že o nás prostě jen vědí, přijdou, hodně si povídáme o expedici. Přímo si od nás kupují – během vaření i během cesty.“
„Na Gibraltaru jsme si mysleli, že nám vykradli auto. Byl kolem něj dav desítek lidí, lekli jsme se co se děje, ale oni prostě jen čekali, až přijde Blanka. Totálně jsme vyprodali,“ směje se Pavel.
Stihnete si na cestách udělat přátele?
„Tak asi ne úplně všude, ale třeba v Anglii, Itálii, Portugalsku jich pár máme, mimo jiné třeba starou paní, která do Anglie vrátila českou kuchyni v remosce, se svými přítelkyněmi v ní občas vaří jen tak pro lidi… Jsou lidé, které budeme chtít potkávat pořád. Je jedno ve které zemi. Za mnohými jedeme poprvé na pozvání.“
Když jsme u toho – občas se úspěch, ať je za ním jakákoli cesta, práce, snaha, neodpouští. Máte i vy takovou zkušenost?
„Takovou má asi každý kdo je v něčem úspěšný a my v tomhle nejsme výjimka. Ale nenecháme se tím otravovat. Jsou prostě lidé kteří to, že máme dobrou marmošku o kterou je zájem ve světě, neunesli a neunesou. No, to je jejich problém, ať se závistí užírají sami. Závist je krutá, ale především k těm, kteří závidí. V Evropě se s ní setkáte jen výjimečně. To že by se místní navzájem nepodpořili, záviděli si, nenakupovali u sebe… to je fakt rarita, kterou ještě asi český národ dlouho bude trpět,“ komentuje Pavel.
Kdo se stará o minimanufakturu a kavárnu, když jste na cestách?
„Naše pravá ruka Barča (B. Benešová si také byla vyzvednout svoji zlatou medaili za osobní marmeládu na mistrovství světa – gratulujeme) a holky! Barča, Vendulka a Verča. Přijely a zůstaly – a jsou tu moc spokojené, jak tvrdí.“ (pozn. aut. – potvrdily, i mimo doslech „šéfů“)
Tým, který má na starosti produkci světových marmelád: (zleva) Vendulka, Baruška, Věrka, Meruňka
O vaše výrobky je neustále velký zájem – neuvažovala jste o rozšíření výroby?
„Ne, nechci ‘továrnu’ na marmeládu. Minimanufaktura, jak naší výrobě říkáme, stačí. Nechci se honit za nízkými cenami, obrovskou produktivitou. Chci nabízet poctivé věci, něco s dnes moderní nálepkou ‘extra’, čeho se dá dosáhnout právě jen v těch domácích podmínkách. A vyplácí se to, potvrzuje se to dnes a denně u našich zákazníků. Ono to extra je právě v tom, že je to malá výroba, na které si člověk dá záležet, používá kvalitní věci, kvalitní balení. Prostě má k tomu vztah. K mašinám takový nenajdete, ale když vypeckováváte náklaďák broskví…“
Když si někdo řekne o recept, prozradíte ho?
„Ale jo, proč ne. Z toho byli ve světě docela „auf“, protože takový „prodej rodinného stříbra“! No to se přece nedělá! Vždyť to prozradím a nikdo si je pak od mě kupovat nebude! Ale všechno bylo jinak… Ovšem jestli někdo čeká, že dostane recept á la kuchařka …250 gramů toho, kilo toho… to ne. Na gramy to nejde. Každá marmeláda, každé ovoce, každý med i bylinka, každá várka je jiná, musí se hlídat, ochutnávat, vyvažovat, přidávat, zkoušet. Takže se mi i stalo, že mi pak někdo řekne – ale mně to nezhoustlo, nevyšlo, není taková jako vaše.“
Čili jak říkaly naše babičky – tomu musíš dát něco navíc, k tomu musíš ‘dorůst’. Taky se vám něco nepovede?
„Jako v normální kuchyni. Vařit až je to hotové, kombinovat aby to chutnalo. Přiměřeně, přiměřeně… Jestli se něco nepovede? No to víte že ano 🙂 Občas se připálí, občas nechutná, někdy je prostě „divná“. Ale i to je zkušenost a naštěstí jen opravdu mizivá.“
Máte vy osobně nějakou svou nejoblíbenější marmeládu?
„Jednu??? No, to snad ani nejde. Dlouhou dobu vládla višňová, pak meruňková, malinová. To opravdu nejde říct, že jedna je NEJ.“
Kde berete nápady na kombinace? Třeba s bylinkami?
„Většinou to vychází z toho, co má člověk osobně rád, co je mu příjemné, jaká chuť, jaká vůně.
Zkouším, zkouším, zkouším …. a většinou nevyhazuji.“
Která byla vaše první vyrobená?
„Broskvová s mátou z naší zahrádky.“
Kde berete, kde a jak si vybíráte suroviny? Přece jen broskve, meruňky a citrusy na Šumavě nejsou úplně typickou plodinou.
„Jednak si je jezdíme sami vybírat, sbírat a dopravovat do jižních zemí, máme už svá vytipovaná místa a jednak – máme štěstí. Třeba přijede pán z Moravy, že má náklaďák meruněk, jsou dobré, jestli je nechceme. Ochutnáme, zkoukneme, chceme…. ještě ho i zaměstnáme loupáním, pomocí,“ smějí se všichni u stolu.
„A takových je ještě pár. Jsou tu rádi, pomůžou, vydělají si, najdou užitek pro své ovoce, do jisté míry si tu odpočinou od svých starostí… prostě to klapne. Dáváme jednoznačně přednost kvalitnímu domácímu ovoci, citrusy, jak jsem říkala, si sami vybíráme.“
Když si jedete pro pomeranče, citrony – kolik se toho dá najednou přivézt? Jakou zásobu?
„Záleží na rychlosti zpracování. U ruční práce nejde přivézt tunu citronů a zpracovat to za tři dny. Naštěstí díky tomu, že je ručně natrháme a správně uložíme jak pro dopravu, tak potom před vlastním zpracováním, vydrží poměrně dlouho. Takže na ‘nějakou tu várku’ to vydrží.“
Kde můžeme vaše marmelády koupit?
„U nás ve Slunečné kavárně v Srní, pak v jednom obchodě v Praze. Postupně jsme zrušili všechny evropské i mimoevropské obchody. Prostě jsme si řekli, že honička v tomhle nemá co dělat, takhle to nechceme, takhle nechceme žít. Zákazníci jsou spokojení, i když jim naše marmelády přijdou poštou. Můžou si je objednat i přes náš web. A pak i sem tam na trzích, ale letos jen párkrát, trhy plánujeme spíš příští rok, až bude trochu víc času.“
Bylo naprosto zbytečné ptát se, jestli Blanku a děvčata vaření a vymýšlení marmelád baví. Jednak to bylo vidět a slyšet a pak – když tyhle marmelády ochutnáte, víte to. A pamětliva příkazů z domova jsem neodjížděla jen s jednou skleničkou. Díky osobní zkušenosti mohu tuhle „antistresovou esenci“ vřele doporučit. Je opravdu světová!
Děkuji za čas, který jste mi věnovali. Za ty, kteří už vaše marmelády ochutnali – gratuluji k úspěchům, přeji výdrž, dobré nápady a šťastné návraty z vašich cest. Rodinnou pohodu a radost z práce vám i celému týmu Slunečné kavárny a zároveň minimanufaktury. Ať je „Moje domácí marmeláda“ stále tak jedinečná, jakou si ji vy a vaši zákazníci přejete mít.
Andrea Staňková
{gallery}susice/2014/3_brezen/milfaitova_web/{/gallery}
PODROBNOSTI O SORTIMENTU, DODÁNÍ, OBJEDNÁVKÁCH… NAJDETE ZDE: MOJE DOMÁCÍ MARMELÁDA
