Miniatury : Znovu ponejprv

    Autobus projíždí Solnou Lhotou. Odtud se poprvé dívám na horu Boubín. A ohromuje mě její mohutnost, celý ten protáhlý masív, obří nahrbená bytost, která stačila porůst lesem. Cítím, že ji mohu vnímat v plné hmotné výzvě až nyní, kdy nevím, zda se mi podaří na ni vystoupit.
    Odpočívám v přístřešku na Basumské louce, daleko vlevo svítí sníh na hoře Almberg. Je to div, kolik ho tam ještě zůstalo, zřejmě zbyl na sjezdovce smíchán přírodní s technickým. Vítr má přednášku v korunách smrků. Všechny lekce jsou ty první, pro začátečníky. To je tajemství lesa, ticho v převleku pradávných zvuků, které se nikdy nemohou oposlouchat, v nich naše vědomí procitalo do tohoto světa.
    Pokračuju ve výstupu po bývalé modré značce. Cesta je dnes, myslím, zapovězena. Jdu pomalu. Pryč jsou doby, kdy na mě v běhu kdosi volal: Prodluž krok! Když běžec protáhne krok, hned trochu zrychlí. Dnes naopak krok zkracuju. Na jeden se nadechnu, na druhý vydechnu. Nezakopávám tak o vlastní dech, dostávám se do souladu s jeho rytmem, který mi nadzvedává nohy. Nespěchám, nervu to, jak jsme říkávali ve stoupáních na dálkových trasách. I cesta má svůj tep, který probíjí jejím nitrem, a má chůze se podobá palci přiloženému na tepnu této hory. Naslouchám stezce, jejím stupínkům a balvanům, které obtékají stopy po proudech vody z tajícího sněhu.
    Míjím kamenného mužíka. Podobným stavbám se říká balancující kameny. Stavění mužíků je zábava, je to i umění, kde si člověk cvičí trpělivost, soustředění, vyhledává těžiště putující okolo tančící kamenné vížky pospojované jen vlastní tíhou kamenů. Rád potkávám v lese kamenné mužíky. Kdysi mi pomáhali v orientaci v Karpatech nad hranicí lesa. Pravda, teď jich trochu přibylo. Jsou trnem v oku ochranářům, patrně kvůli hmyzu, který žije pod kameny. Zdá se, že člověk přebývá v přírodě jaksi navíc a každá, i ta nejnevinnější stopa po něm, je podezřelá.

    Má-li člověk co dobrého udělat, pak zmizet. Stojí zde a brání příchodu světla. … Nezbývá, než zhasnout, spláchnout a zmizet, uvažuje v knize Šumava domovem radikální ekolog Tomáš Hauser. Vida, člověk brání příchodu světla, ale nezbývá mu, než zhasnout. Jak to tedy Tomáš myslí? Nejspíš tak, že člověk je v přírodě absolutní škodná, lhostejno, zda zrovna vládne světlo či tma. Jako takový nemá právo hájit se a být hájen 1 . Měl by být držen v civilizačních rezervacích, kde platí jeho vlastní zákony, pravidla jeho vlastní divočiny, v níž vystupuje jeden proti druhému, nezakročí-li láska. Konkrétní jednotlivec sice za života náleží obci, … ale nahodilost smrti ho vydává říši přírody, píše filosofka Françoise Dasturová. Bude mu tedy dovoleno vrátit se k matce přírodě až ve chvíli smrti? Přesto si myslím: Smutné jsou hory, kde chybí živý člověk, který by je mohl obdivovat. Marná je cesta, na níž brání poutníku v putování závora 2. Zbytečná je kaple slavnostně opravená a poté zamčená.

***

    Podruhé odpočívám pod Srní hlavou, u kamene, kterému říkám energetický. Kdysi mě k němu dovedl Jokulátor. A jemu ho zase ukázal znalec podobných míst Petr Moravec. „Tady to vrčí,“ šeptal si pro sebe Petr, zatímco s Jokulátorem stoupali k vrcholku. Nemám důvod nevěřit těm, kteří tvrdí, že právě tady vyvěrá ze země proud zemské síly. Stojím zády ke skále a ani nevím, zda na tom pravém místě. Nic necítím, marně se snažím soustředit. Po chvíli moji pozornost přiláká zpěv drozda. A teď se ozval i kos, nejspíš horský. Před lety jsem tu poblíž málem zašlápl kosí mládě. Namáhavě odletělo na nejbližší větev. Ale jeho černí rodiče s bílou náprsenkou, ti mi dali. Odvážně slétli až ke mně a já byl jen rád, že nerozumím kosímu spílání.
    Na vrcholovém hřebeni překračuju kámen připomínající tvář hluboce usebraného vousatého mudrce. Kdykoliv se tu v budoucnosti octnu, budu ho podvědomě hledat. Pod rozhlednou poklekám, pozvedám ruce k nebi a děkuju Bohu za tuto milost. Náhle mi jako film hlavou prolétnou obrázky z nemocnice, kde jsem jen bezmocně ležel. Ještě mě čeká výstup na věž. Vzpírám se rukama o zábradlí, odpočívám, nabírám dech. Ale nahoře už mohu jen nastavit tvář silnému jižnímu větru. Ten rozhled je ohromující. Na severozápadě dohlédnu až na Přimdu, vidím Velký Blaník. A slabě rozeznávám i Alpy. Oblohu z větší části pokrývají husté cirry, skrz které prosvítá slabě slunce. Od západu se krabatí, prohýbá a vlní houstnoucí altokumulus. Alpy si vychutnávají ochrannou náruč oblačné vaty.
    Stojím tu znovu ponejprv a odevzdávám se volnému prostoru. Mohu ho prožít, jen když vystoupám až na samotný vrchol, na jeho špičku, tam, kde nic nestojí v cestě větru. Vzpomínám na slova kněze a horolezce Káji Herbsta. Odpovídal jimi na moje nářky, že se cítím unavený, doslova snad vyhořelý. „Máš přece pracoviště na hoře. Vylez na ochoz a postav se do větru.“

Foto a text : Roman Szpuk


Poznámka :
1) S tímto tématem souvisí poněkud i aktuální svědectví chovatele ovcí Zdeňka Karabce: „Dne 25. 1. 24 vlčí smečka útočila u nás na Stögrovce. Přežil jsem bez úhony. Smečka zabila 5 ovcí ve vysokém stupni březosti a berana. Ovečky by porodily 7 jehňátek. Mezi zabitými ovcemi byla i vzorná matka, která jen vloni porodila 4 beránky a bez pomoci je odchovala. Smečka se vůbec nebála lidí. Útočila v těsné blízkosti obydleného domu. Překonala pevný drátěný plot a dřevěnou salaš. Nezabíjela z hladu, pouze se bavila. Co bude dál? Zákonem chráněná vlčí smečka pozabíjí lesní a hospodářskou zvěř. Co bude zabíjet potom? Já nechci žít ve strachu vracet se přes les potmě domů. Já ani jinudy jít nemůžu. Zamýšlím se, co udělat se stávajícím šílenstvím volného pohybu vlčích smeček v blízkosti obydlených domů plných lidí.“

2) Zpráva od volarského samotáře, fotografa, básníka a poutníka Petra Pavouka Hajnera: Zdravím, jen malá, ale pro někoho možná i důležitá informace turistická. Pokud se někdo z nás ještě někdy chystal na Knížecí stolec, tak už není třeba se tam chystat. Trasa je zrušena od 1. května 2024 trvale –
https://www.vojujezd-boletice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=715&id=2780

Nyní se situace jeví tak, že o svobodu pohybu po krajině usiluje kromě Národního parku Šumava a vojáků v Boletickém vojenském újezdu i banda myslivců. Pro koho je možnost pohybovat se volně po krajině důležitá, může zde podepsat tuto petici: https://www.lesyprovsechny.cz/


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom